Taurcon 2005

Cesta tří poutníků

Jana „Clarice“ Dvořáčková

Vstávání v pět trochu zabolelo, ale při pomyšlení na to, co mě čeká, jsem vyskočila z postele, dala si rozcvičku (kecám, ráno sotva chodím, natož abych cvičila). Tedy, dala jsem si čaj a sušenky (to abych měla v bříšku alespoň něco a cestou do Prahy nezažívala podivné pocity v oblasti žaludku) a vyrazila na autobus. Martina se ke mně přidala o pár stanic dál, už nám nic nestálo v cestě.

U Anděla jsme se našly s Nerou a po krátkém seznámení (Nerouse s Martinou a Martiny s Nerousem) jsme se vydaly na vlak odjíždějící v osm z Hlavního nádraží.

Ve vlaku bylo celkem plno (to, že za stejným cílem jede ještě někdo, mě nenapadlo). První metry na trati byly za námi, odpočet času započal.

Takže, asi tak po pětačtyřiceti minutách jsme vystoupily. Stály jsme na nástupišti a rozhlížely se kolem.

„Kam teď,“ povídá jedna.

„Asi tam, je to tři minuty cesty od nádraží,“ povídá druhá (tak nějak to asi bylo).

Už už jsme se vydaly oním směrem, když tu nás uhodila do očí tabule se skutečným názvem místa, kde jsme se nacházely: Lysá nad Labem. Zmatek vystřídalo zděšení, vlak se chystal k odjezdu. Jak k té drobné chybce vlastně došlo, jsme zjistily zanedlouho. Stopky, které měřily čas naší cesty nepočítaly se zpožděním na trati. No nic, řekly jsme si, a nenápadně zalezly zpět do vlaku. Protože by to působilo tak trochu trapně, raději jsme se ani nevrátily do kupé. Zbytek cesty jsme prostály u dveří.

Kdybychom nevěděly, kudy se přesně vydat, řekly jsme si, že budeme následovat meč, elfa, nebo cokoli, co nepřipomíná tento svět. Ani ve snu by nás nenapadlo, že z vlaku s námi vystoupí i jeden hrdý držitel meče, kterého jsme tiše (za hlasitého smíchu) a nenápadně (přímo za ním, bez jakékoli snahy se ukrýt) následovaly až k místu konání conu.

U registrace jsme dostaly pokoj v desátém patře (o tom, že nejede výtah, jsme nevěděly) a já navíc dostala na starost klíč od pokoje (asi proto, že vypadám opravdu zodpovědně, o čemž bych pochybovala, ale onomu laskavému mladíkovi jsem to raději neřekla). Naše víkendová pohoda mohla začít.

K smrti vyčerpané z nekonečného stoupání, jsme se doplazily do pokoje, kde jsme si oddechly, udělaly pár fotek na důkaz naší návštěvy, prohlédly program a chvíli kecaly na balkóně. A pak už to šlo ráz na ráz.

Stihly jsme konec přednášky Miloše Ferka o poslední zemi v Evropě, která přijala křesťanství (nevěděla jsem, že to byla Litva, a to mě dějepis vždycky hrozně bavil), o bozích a bohyních, mýtech a mytologii. Paráda!

Poté nás Slavoj Ševců zasvětil do umění nadávek a urážek, které jsou mi vcelku vlastní, však coby slušná dívka jich neužívám (asi mi to nevěříte, dobře děláte).

V čajovně jsme poseděly při literárním workshopu a minimálně já se hrozila toho, co mě čeká příští rok. Rozhodly jsme se s Nerou, že tohoto bobříka odvahy, protože nechat se rozcupovat na kousky při rozboru svojí přece tak geniální tvorby, jí chce alespoň trochu, bychom si také mohly odnést.

Na přednášku Egona Čierného jsme dorazily později, ale minimálně polovinu jsme vyslechly. Musím říct, že Anglie na počátku našeho letopočtu byla opravdu zajímavá. Bohužel, já jsem přece jen spíše scifista a tedy v návratech do minulosti vidím méně kouzla, než v cestách tam, kam se člověk ještě nevydal.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy nebyla při vyhlašování výsledků nějaké literární soutěže a hlavně proto, že Nerous byla přímo přispěvatelkou, zůstaly jsme i na Stříbřitělesklý halmochron. V davu návštěvníků (bylo nás tam asi deset) se našli hned čtyři soutěžící, z toho dokonce jeden vítěz. Byli jsme svědky například radosti Petry Purketové, která sice přišla později, viděla, a i když nakonec nezvítězila, měla ze šestého místa opravdu upřímnou radost.

Vzhledem k tomu, že atmosféra ve třídách se svými rozličnými vůněmi a uspávacím účinkem mnohdy připomínala vzduch z jiné planety, musel se pozemšťan sem tam občerstvit někde venku. My tři poutníce jsme si vybraly schody před místním bazénem - jezírkem se svou Nessie, kterou bychom v té průzračné vodě (škoda, že to nebylo vyčištěné, vlezla bych tam), stejně neměli možnost spatřit. Stejně ale věřím, že tam něco žije.

Z rozjímání nad šálkem (hnědým plastikovým kelímkem čaje) nás opět vytrhly tóny harfy. Hra obou harfenistek v odpoledních hodinách v čajovně ve mně zanechala pocity blížící se spíše sladkému kómatu, ze kterého bych se nejraději neprobudila, tak se mi to líbilo. Zpěv v čajovně, který prý mnohým vadil se mi líbil také a oné slečně nezbývá než pogratulovat.

Slavnostní večer se vyvedl nad veškerá moje očekávání. Před ním nám však ještě velký černý pes Ivany Kuglerové (jehož jméno si bohužel nepamatuji), objednal párky s hořčicí. Tak byl hodný.

Řeči o tom, že na Taurconu je nuda a nic se tam neděje, které jsem slyšela od některých, teď vím, že naprosto nezasvěcených, se mi nepotvrdily, ba právě naopak.

Proběhl křest sbírky povídek v duchu Dračího doupěte pod názvem Kostky jsou vrženy a dražba předmětů z korálků, z nichž na mě udělala dojem především piraňa proužkatá a čtveřice želv ninja, které si za tři stovky vybojovala kdo jiný než Nerous, která k živým želvám doma, prostě musela přidat i ty korálkové.

Naprosto úžasný koncert obou harfenistek Jany Šouflové a Věry Kadeřábkové nás okouzlil (jinak se to prostě říct nedá). Trochu přidušené, protože z překrásných tónů harfy jsme ani nedýchaly, jsme odešly ještě před tombolou, do které jsme si nekoupily lístky (snad příště).

Večer završila ohňová šou, která se nám moc a moc líbila.

Trochu na nás padla únava a ač nerady, odebraly jsme se do pokoje, kde jsme za chvíli usnuly.

V neděli nás čekala ještě přednáška Martina Chlebka o čarodějnických procesech, na které jsem dávala pozor především já, to abych se vyhnula trapnému incidentu s podivně vypadající hromadou dřeva, kůlem a jedním žhářem, které jsem tak často potkávala v minulosti.

Cesta domů (Nerouse do Prahy a nás dvou do Příbrami) proběhla v pohodě (ve vlaku na hromadnou jízdenku, v autobuse každá za své). Už se nemůžu dočkat dalšího Taurconu, tentokráte spojeného s Parconem.

No, děti, máme se určitě na co těšit.